Zcela určitě nepřicházím se zázračným objevem. V pracovním životě jsem se na začátek vracel již
mnohokrát. Celkem nedávno jsem zjistil, že cesta zpět funguje nejen v životních situacích, ale také
ve fotografii. Ještě než po mě začnete házet vajíčka, protože tady hodlám přednášet psychologii,
zkuste si přečíst ještě pár následujících řádek. Pokud budu psát z cesty, nebudu se před vejci skrývat. Slibuji.
S Marii jsme nedávno nafotili moc hezkou sérii snímků. Klasika, špatný úhel světla, podívej se víc
vlevo, tak ne kousek vpravo. Hlavu nahoru, hlavu dolů, sakra vlas přes oko. Znovu a prosím trochu
pudru. To známe všichni a nejednou jsme museli řešit podobné „zásadní problémy“. Na úplném konci focení mě požádala, zda bych jí udělal společnou fotku s přítelem Lubou. Jasný, maličkost. Fotku jsem odbavil běžným způsobem a nevěnoval jí víc pozornosti. Místo toho jsem se soustředil na hledání dokonalosti na ostatních fotkách z toho dne. Fakt jsou skvělý. Před časem jsem zahlédnul jejich společnou fotku na Facebooku. Se zájmem jsem si přečetl komentáře a v tu chvíli mi to celé došlo. Běžná technicky dobře odbavená fotka dvou mladých
hezkých lidí, kteří se mají rádi splnila to, co by pro nás fotografy mělo být zásadní. Dělala radost.
Nejen jim samotným, ale kamarádům a blízkým, zatím co já jí jako fotograf nevěnoval zásadní
pozornost. Právě tady přichází stopka, která se na mnoha fotokurzech neučí. Začít přemýšlet o
fotkách jinak.
Nyní zkusím tuto teorii nasměrovat do praxe. Nezřídka každého z nás postihne nějaká ta tvůrčí krize.
Nic neděláme dobře, máme špatnou techniku nebo počasí není dost dobré. Zběsile navštěvujeme
profláknutá „uch ach“ místa. Pomoci by mohla Heidi Klum před objektivem, ale fotka ne a ne přijít.
Někteří ji řeší hovadinami jako detoxem, pauzou nebo nevím jak všelijak se tomu v moderním digitálním
světě říká. Snaha a honba za dokonalostí nás zkrátka vyčerpala. Když se tak ohlédnu zpět, kupodivu
tento stav není nijak vzácný, což potvrzují ať již cvičení, která dávám na svých kurzech, případně
korespondence s kamarády. Přesně toto je okamžik kdy je dobré se zastavit a vrátit zpět na začátek.
Nebude to nijak složitá cesta. Mrkněte se po svém okolí a najděte si nějaké zajímavé místo. Než na
něj vyrazíte zkuste si představit jakou fotku v jaké denní době a počasí chcete vyfotit. Kdo umí kreslit, tak si ji
nakreslí, protože to fakt pomáhá. Vezměte si jen to vybavení, které skutečně potřebujete. Neexperimentujte a pokuste se zhmotnit vaši původní představu. Má to být širokoúhlý záběr, vezměte si širokáč a stativ. Pokud fotíte lidi nechejte modelky doma. Zajeďte za babičkou, tátou nebo někým blízkým kdo bude mít chuť se nechat zvěčnit.
Možná nevyprodáte další číslo Vogue, ale garantuji vám, že výsledná fotka splní svůj zásadní účel.
Udělá radost.
Stejná situace může nastat v případě úprav fotek. Máte vyfocený dobrý záběr. Víte že to tam je, jen to
odhalit. Jenže nápad nepřichází. Čím víc se snažíte protáhnout hejblata v LR, tím větší krize přichází. Dejte si pauzu a zkuste v archivu pohledat originál nějaké starší fotky, která vám před rokem či dvěma udělala velkou radost nebo týden sbírala srdíčka na instáči. Tento originál upravte znovu od začátku. Vsadím flašku Don Papa, že radost je zpátky a fotku, která vás před tím uvrhla do „krize“ upravíte na pár kliknutí. Mě osobně se to stává při retuších. Ve chvíli kdy o sobě zapochybuji letí všechny vrstvy do koše, dávám si pauzu a začínám od začátku.
Pokud jste dočetli až sem, dejte mi vědět, zda se mám svázat a přijdou na řadu vejce. Myslím že tak
divoké to nebude. Naopak, budu rád když se podělíte o své tipy jak překonávat tvůrčí krize.